Trnávka for ever Pěkný a svižný článek. Nevím, kdy to splul Gustav Heyduk, já to splul (teda, spíš mne to sneslo a pak milostivě propustilo) o Velikonocích v roce 1968. Tehdy ovšem ještě byly Velikonoce Velikonocemi a na břehu bylo hafo sněhu a v řece povodeň. Byl jsem tehdy slalomář a tak jsem před těmi tůristy na kajaku machroval tak dlouho, až mne to připláclo na strom a prásknul jsem se. Tak mne ti tůristi vytáhli, svlékli z mokrých hadrů (kdepak byl tehdy neoprén) do spartakiádního a tak jsm se napůl nahý vydal zdolat zbývající (převážnou) část toku. Další události si vybavuji nesouvisle a útržkovitě: Trenky přimrzlé k sedačce, průjezd setmělým zatopeným lesem, pádlo vypadlé ze zmrzlých rukou nad jezem a jeho následné splutí, přetahování překážek ve sněhu naboso jak Zoja Kosmoděmjanská, ztráta pojmu o prostoru a času... Nakonec závěrečné vytažení kajaku z řeky na mýtinu, kde mělo čekat auto (pochopitelně nečekalo, šofér v teple vozidla kdesi usnul) a pak jen sezení uprostřed zasněženého palouku a naprosté poddání se času... Inu, vzpomínky intenzivní. Přísaha, že už nesednu do kajaku (kterou jsem porušil až letos). Ale beztak to bylo nakonec krásné...   |