Re: Trnávka for ever Myslím, že ano. Ale každé takové splutí nesu s pocitem viny a vzpomínám na ně jako na bolest zubů anebo loňskou chřipku. Naštěstí se ale skoro vždy něco zajímavého najde. Tuhle jsme třeba s kamarádem (pedagog, velice solidní člověk, nosí oblek) splouvali Svitavu z Blanska do Brna. Vezli jsme sebou nějakou slivovici (kamarád pálí), sluníčko svítilo a s klesající hladinou v láhvi jsme se pohodlně uvelebili v lodi a nechali se víceméně unášet. Cíl plavby se posouval a posouval, inu vždy se dá plavba ukončit a kdyby to bylo až dole na soutoku se Svratkou, tak tam jezdí z centra zadarmo autobus. Tu jsme měli oba sdílenou halucinaci, že se krajina kolem nás začíná vlnit. Začalo to vysokým komínem maloměřické cementárny, který se vlnil jako hula-hula. Kamarád to viděl naprosto stejně. Regulované břehy řeky se vlnily jako lochneska na pouti a jen naše loď na vodě byla ostrůvkem stability a jistoty. Kdo ví kam by to dospělo (a jaký by to pak byl článek), kdybychom před mostem na Křenové naštěstí neprořízli Pálavu a našima opory chtivýma rukami neuklidnili roztančené břehy. Tramvaj už pak jela naštěstí normálně. Byl to extrémní zážitek anebo ne? Svitava, klídek, pohoda. A přitom zážitek jako z japonského zemětřesení. V čom to asi je?  |