Ahoj Jane,
blahopřeji k osmému křížku a zdravím do Edmontonu (musel jsem se podívat na mapu ... North Saskatchewan, kousíček od hor a řeka jako hrom ... neumím si tahle měřítka ani představit...)

A také jsem musel kouknout na amazon
www.amazon.com/Embracing-Canad...
a koukám na tu červenou čáru přes celou zeměkouli, jak se ztrácí někde ve vesmíru, že ani pusu zavřít nemohu...

A tím mířím ke Tvé velkorysé nabídce: byl bych blázen, kdybych řekl ne!

Ale... Považoval bych za fair napsat aspoň recenzi semka na raft.cz a tím narážím na otázku času: kdy to vyjde? kdy to stihnu přečíst?

Beru! A doufám, že Tě nezklamu.

Díky Dan

Ahoj Dane, pozdravy z Edmontonu v Kanadě,
Těší mě že moje záliby a myšlenky nalezly rezonanci se spřízněnými dušemi. Před 14 ti dny mi bylo 80 (bože odkud to najednou přišlo?), ale kánoistice a přírodě dále holduji. Užívám dividendy celoživotní investice věnování velkého podílu času sportům a závodění ve výborné kvalitě života do mého současného věku.
Sedm ohňů k Nahanni jsem časem přeložil do angličtiny a je k dostání na Amazonu jako Seven Campfires to the Nahanni. Vloni jsem vydal v angličtině svou knihu Embracing Canada o mé cestě na kánoi po historické vodní trase kánoí obchodu s kožešinami z Montrealu přes Kanadu na západ až do Skalistých hor (také na Amazonu). Přes zimu jsem tuto knihu přeložil do češtiny a je teď v rukou několika českých nakladatelství. Doufám, že se něco ujme. V každém případě, měl-li bys zájem, mohu ti poslat na e-mail její PDF formát jako odměnu za tvoji chválu první knihy. Byl bys prvním její českým čtenářem?

Ahoj Jane,
v překvapení a údivu nad nečekanými řádky vzpomínám, co a kdo jsem byl před rokem a půl. V říjnu a listopadu '22 jsem měl za sebou první dva kusy Horního Dunaje (400+500km) a potřeboval jsem si 's někým popovídat'. Ta knížka, Tvoje knížka, mi přišla do cesty v pravou chvíli. V knihovně ji zrovna někdo vrátil, a tak jsem po ní hbitě skočil. Přečetl jsem ji jedním dechem, ale potom dlouho vypisoval, abych si zapamatoval, co nejvíc důležitých věcí. Člověk si musí opakovat i důležité věci, než je pochopí, vstřebá. A ony potom vyplavou, jakoby samovolně...

Vedle tohoto článku byl v krátké době vyvěšen tady na raftu i Šakalův z polské Wkry, tam jsem taky jeden citát přepsal:
www.raft.cz/Clanek-Wkra.aspx?I...

A nějak to ve mně všechno zrálo, že jsem na jaře chtěl vzít dceru na ten vršek Dunaje, ale sešlo z toho, a tak jsem vyrazil sám na Loiru. Nádherná řeka. Jenže přišlo léto a padnul labský plán s kolegou z práce, tak jsem se vydal na Odru. Záhy došlo na plánované Labe. A když už jsem měl pádlo v ruce... tak na podzim jsem se rozhodl pro ten zbytek Dunaje. Od Černého moře jsem se vrátil v listopadu 2023.

Proč to celé píšu tak obšírně? Protože Ti chci poděkovat a říct, že Tvoje knížka funguje. Je živá, je důležitá. Je inspirující a bohatá. Je obohacující! Za měsíc samoty jsem si párkrát hrábnul... no, nemohu říct na dno, protože všude kolem byla civilizace do jednoho dne cesty, což je s Tvými cestami nesouměřitelné, ale hrábnul jsem si hodně. A tehdy jsem měl mj. na mysli Tvoji zkušenost, že k přežití v divočině je nejdůležitější trpělivost.

Probírám se starým deníkem, ale ten citát nemohu najít. Jsou tady jiné, třeba o hrdosti člověka, jak jste potkali s Milenou Johna, který v dešti spal jako vždy bez stanu pod lodí (str. 62). Nebo o volání divočiny (str. 153). A potom ten závěr 7. kapitoly: „člověk má čas na přemýšlení… Odhodí městskou aroganci, nalezne pokoru… “

Takhle napsané to vypadá skoro banálně, ale za každým citátem, co jsem uvedl, stojí událost z těch posledních cest. Mapa? Když na Loiře mrzlo a pršelo a kolem nebylo živáčka. Ten pohled večer do mapy, kolik jsem se posunul… Johnova hrdost? Setkání po bouři s rybářem v Zalew Szczeciński. Podíval se mi do očí a už se víc neptal. Volání divočiny? Šakali a 21. nocleh u Jasen na Dunaji nebo pár jeřábů po vichřici za Gorleben na Labi. Tam i tam jsem hluboce pochopil, že jsem v bezpečí, že se vůbec nemusím bát. A nalezení pokory? 100x Dunaj. Právě tam bych se bez ohně neobešel. I když mám propálené všechno oblečení, deku i vaťák, protože jsem usínal obtočen kolem dokola…

To jsou jiskřičky životní moudrosti, kterou si každá civilizace (jazyk) musí pečlivě uchovávat a znovu a znovu opakovat, aby na ni nezapomněla. Ale každá jiskra, každý oheň se dá udržet jenom tím, že se přikládá nové a nové dřevo.

DÍKY za Sedm ohňů!
Dan

Tohle jsem našel čistě náhodou.
Díky Dane za tvoje řádky.
Ani nevíš, jak šíleně si jich vážím!
Ahoj
Jan

Moc mě těší, že nejsme blázni sami, před časem jsme měli podobný nápad a vypravili se s partou na Ivalojoki s pokračováním na Ounasjoki. Půlka party již byli důchodci, ale přežili jsme všichni. Počasí jsme měli ze 70% hrozné, ale i tak to byl zajímavý zážitek. Za týden jsme potkali jediného člověka to se ti u nás nestane. Příroda téměř nedotčená, jen komáři nás štvali, ale moskytiery a repelenty fungovaly.
Zbyněk

K tomu není co dodat, to se dá jen podepsat. Amen.

nemyslím, Bobe, ani tak ten na poslední fotce, jako spíš onen v srdci trapera, který si i ve stříbrném věku splní dětský sen, tedy bez ohledu na kolena, zda jsou stará nebo fungl nová. Ale ještě více mě nadchnul oheň v nátuře jeho ženy. V úctě smekám před bardy!
Díky Dan

P.S. Zcela náhodou právě vracím do knihovny Sedm ohňů k Nahanni (Jan Sokup) tak čerstvě vím, co je pulka, ale krom zanedbatelného detailu tam stojí:

"Na konci namáhavého dne se stanem již postaveným vždycky shledávám, že tou nejhojivější kúrou pro vyčerpané tělo a svaly, jakož i nekonečně příjemným osvěžením pro znaveného ducha, je setrvávání okolo ohně ... Tato chvíle se nedá odbýt a nedá se na ni spěchat, bez ohledu na to, jak pozdě den skončil. ... je to nedílná součást putování divočinou. Je v pravdě nezbytná k jeho úspěchu. Je to psychologická terapie."

A to si člověk nese s sebou až do konce dní.