... to jde ještě větší silou - jak praví lidová moudrost. Což mi připomíná historku, kterou vás všechny trumfnu: Když jsem před dvaceti lety chodil na loděnici Palackého univerzity v Olomouci, povedl se tam jedné squaw(!) neuvěřitelný silácký kousek, když z kajaku polohou střemhlav vylezla nikoli s utrženou šprajdou, ale urvanou celou sedačkou. No, abych to uvedl na pravou míru a neholedbal se neuvěřitelnými příběhy - ta sedačka tam nebyla zalaminovaná, což dívčina (nevím jak) přehlédla. Snad díky tomu, že si kajak neodnesla k vodě na rameni, ale nechala si ho odnést dvěma ochotnými kamarády, takže loď za sedačku nikdo nechytal, a nepostřehla to ani při nasazování špricky. Ten pohled, jak leze z vody a sedačka jí vzadu apartně zvedá černou gumovou šprajdu tak, že vypadá jako přerostlý kačer Donald, ten mi dodnes roztřese bránici. K dokonalosti tomu chyběly už jenom ploutve na nohou. Jinak bych ale polemizoval s tím, že je nutné nahmátnout strhávací popruh. Moje zkušenost je taková, že když už šlo do tuhého, o pádlo jsem přišel, na zvednutí rukama jsem už neměl a popruh jsem hned nenahmátnul, stejně jsem se z lodi hladce dostal. Těžko teď v suchu vzpomínat, jak to přesně bylo, ale vsadil bych se, že jsem se jen vzepřel o palubu rukama na úrovni boků poněkud v předklonu (zcela přirozená poloha při zvrhnutí, že?). No a protože vzadu za zadkem je pružného neoprenu jenom kousek, vzniká tam dostatečný tah k uvolnění zadní části šprajdy. A jakmile jí jen kousíček sklouzne přes límec, zbytek jde už jak po másle, čemuž napomůže i tlak vody. Máte-li (na rozdíl ode mě) možnost řádit s lodí přes zimu v teplých vodách bazénu, zkuste si to. Nemyslím si, že já, moje loď a moje šprajda jsme nějaká přírodní anomálie. Takže si troufám tvrdit, že veškerá panika je zcela zbytečná. A pro ty, kterým eskymák nejde, přidám ještě jednu radu: Až přijdete na to, že hlava se při eskymáku z vody zvedá poslední, zvládnete ho taky. Dokud cpete hlavu z vody jako první, abyste se nadechli (opravdu nevydržíte na chvilku zadržet dech?), eskymáka nedotočíte. Ale k tomu, aby se hlava aspoň na okamžik dostala nad vodu a dokázali jste se krátce nadechnout, není potřeba zas tak mnoho. Zabrat pádlem a strčit nos a pusu na krátký nádech k hladině určitě zvládnete. Když jsem se před dvaceti lety (tehdy naprosto neúspěšně) učil eskymovat, vydržel jsem takto vzdorovat a vybojovat si další a další nadechnutí třeba dvacetkrát. Někdy jsem pak stejně nakonec vykrysil, jindy mi to stačilo k tomu, abych se dostal dostatečně blízko ke břehu a pomohl si pádlem nebo rukou o dno. Když nic jiného, aspoň získáte víc sebevědomí, že po deseti vteřinách jste se hned ještě neudusili a že dokážete bojovat. Pak už si na eskymáka začnete věřit taky. Hodně štěstí!