Jak jsme jeli na vodu s Alzheimerem

published: 3.2.2010 | describe of rivers: Salza

Každá slušná vodácká rodina vyrazí jednou za čas do Štýrska na místní perlu Salzu. Většinou s menšíma a většíma harantama potrénovat na přívětivé, nenáročné řece, plné vodáků, klientů cestovek, motorkářů zevlujících okolo vody a něžných poloviček, zajišťujících doprovod a catering.

Tak i naše šlechtická familie vystartovala jeden májový pátek vstříc příjemnému víkendu. Měl jsem sice trošku fofr, neboť v sedm večer se křtila knížka, co naše tiskárna tiskla. Ve tři ještě nebyla hotová, ale nakonec, po menším vypětí, menší srdeční příhodě a zažehnané stávce, jsem dojel s dvouhodinovým zpožděním domů, bravurně vše nabalil, nakopal do auta, postavil do haptáku celou rodinu, provedl kontrolu mužstva, zavelel k nástupu, natočil motor a jelo se. Ještě před odjezdem, věrný svému zvyku, jsem nařídil kontrolu dokladů. Ha!!! Nepořádná manželka nezajistila sobě, ani staršímu a ani mladšímu dítěti potřebný cestovní doklad. Tuto nekázeň musím později vyšetřit a potrestat – za trest ji nechám hodinu hledět na podobiznu Paroubka s vajíčkem v ruce a nesmí to vajco hodit. Nyní je ale problém vyřešen a jedeme.

Přemítám, co nemáme. Ženo, nemáme polštářky pod hlavu, ale to nějak překlepeme. V Poštorné na benzince potkáváme Ybyškovo auto s druhou částí výpravy. Ti jedou na řeky okolo Salzy, tam ještě nechci Ondru pouštět. Ybyšek má ještě blbé pindy ohledně mého perfektního balení a rozmístění věcí v autě. Kdyby nebral stovky krabiček, pytlíků a udělátek, tak mohl mít v autě taky fůru místa jako my. Holt kdo umí, umí...

Loučíme se, oni spí u Erlaufu, my jedeme do Wildalpenu. Cesta je normální, naše tříleté chrobátko ani moc nevříská a okolo půlnoci dorážíme do cíle. Bohužel, Naturfreunde je „full“, tak přejíždíme na druhou stranu řeky, kde je místo.

Provedu bleskový výsadek, šáhnu do připraveného místa, vezmu stan a téměř tak rychle, jako technik formule 1 vymění pneumatiku, postavím stan. Zaběhnu do auta, potichu otevřu kufr, abych nevzbudil spícího Šimonka a ...“Houstone kurva máme průser jak Brno.“ Nějakým obrovským nedopatřením se stalo, že v autě chybí z původně pěti spacáků, co jsem chtěl vzít, pět spacáků. Oznámím tuto drobnou nedbalost mému miláčkovi a miláček kupodivu neomdlí. Chvíli jezdíme po okolních hotelech, penzionech, ba i v muzeu jsme zkoušeli ubytování, ale nic.

Nakonec se vracíme do kempu, já somruju od jednoho fajn motorkáře letní spacák pro Šimona, Markéta dostává deku z auta, Ondra zůstává v autě a dostává k dispozici dva ručníky a já se balím do druhého stanu, co ještě máme. Hilton hadr. Naše drsná, ošlehaná rodina může jít klidně do nějaké reality šou. Třeba: “Cestování s Alzheimerem“.

Ráno se v pohodě vzbudíme, v Kajakshopu koupím za 30 éček spacák do + 45 stupňů, typu dvě prostěradla v sobě, sesmahneme si Salzu při 2,2m – shodujeme se s Ondrou, že je to nudné splachovadlo, a jak po dojezdu balíme, čumím, že nemám špunt.

Tak ho jdu hledat, no a on se opravdu našel. Mám radost, jedeme do kempu a den je krásný.

Horni usek

Pak za mnou dovalí kámoš Luďa, že ať s nimi jedu na Hopstrecke, má to prý vodu. Jedu i s Ondrou, on pojede dole vlnku. Nahoře si dám hydro, sundám loď a ...špunt mám vlastně v mém autě dole v kempu. Narvu do ďůry kus vylepení ze sedačky a jdeme na to. Vody to má dost, ale co.. Jsme čtyři a Luďa se zabydlí hned asi ve třetím stupni. Vytahnou ho na házečce, pro loď si pak skočí do válce a tak pokračujeme až o kousek dál. Mezitím to sjedou Ybyšek a Jarek, nám se spodek taky podaří a je konec hezkého dne..Zapaříme, jen malinko, všichni si vlezou do spacáků a my jdeme taky spát.

Klasické ráno, snídaně, balení – Ybyšek má narvané auto, v našem se dá tančit a my s Ondrou jedeme dolů k Maďarovi. Ale nějak mám hned mokro v lodi. Zastavuji a na mém Fluidíkovi je ďůra. Maja loďka těčjot.

Naštěstí mám Tesu, zalepím to, v duchu nadávám, skočím do lodě a furt teče...špunt sem totiž nechal na břehu. Nasraný jak brigadýr končíme na soutoku a jedeme domů.