Václavova reportáž mi vzbudila vzpomínky jak jsme kdysi v osmdesátým roce vyrazili v laminátkách na Divokou Orlici od Neratova. Btw - tehdy byl neratovský kostel ještě ošklivě zpustošeným nekostelem a my jsme se v něm schovávali před deštěm....
Tamní pasáž Orlice byla pro nás, tehdejší mírně oprsklé začátečníky, taková sranda jarní říčka "teče potok lučinou", semtam shybka u příliš sehnutého stromu, semtam pařez v proudnici, pohodička, ale jakmile jsme projeli obloukem silničního mostu před Zemskou Bránou, tak většině party z toho vodního rámusu vpředu poněkud nepříjemně ožila střevní peristaltika...
Očumovali jsme to šutroviště proplachované hučícími proudy, překrásně zelenomodrými a místy výživně zpěněnými, korzovali po pravým břehu s pádly a flaškou tuzemskýho rumu v paznechtech a ukazovali si rukama do vody a mudrovali.
Stejně jsme nic chytrýho nevymysleli...
No co. Tož jsem zakleknul, eště jsem si glgnul malů štampdrlu, háček Ilona se sice utrhla, že stačilo a že přeci na tý lodi někdo musí zvostat trochu střízlivej - a už nás vcúcnul proudeček...vlítli jsem do toho, šutr, kláda zprava, jazyk úhlopříč neboco, šutr vracák šutr, buchbuch... a dodnes úplně přesně nevím jak nás naše stará dobrá vydra z toho vytáhla.
Jo - tehdejší spraťouři mých kamarádů z party (Filip a Lenka, dnes již čtyřicátníci) tohle peřejiště nejeli, pokřikovali na nás ze skalky nad peřejí a když jsme (domotáni všemi těmi protiproudy) nakonec přistáli VP, tož první otázka těch hajzíků byla, jestli prej jsme při všech těch našich zmatených POMOCNÝCH SMYČKÁCH neutopili ten rum.
No, a pak si vemte děťátka sebou na Divokou Orlici
