Náš letní zájezd na polské řeky se láme do druhé poloviny a před námi je splutí řek Radunie, Wdy a Gwdy. Protože o posledních dvou řekách je na Raftu informací dost, soustředím se na tu první, Radunii. Tato řeka nás přivádí do specifické oblasti Polska, a to Pomořan a speciálně Kašubska. Kašuby bych přirovnal k českému Chodsku – specifický folklór, vlastní řeč aspirující na povýšení nad nářečí, svérázná kultura i poněkud odlišná krajina (přece jen nějaký kopeček). Nemám v té rychlosti dostatek informací, a proto se soustřeďuji na pocity:

• Je to za rohem Gdaňska. Aspoň se tak zdá, protože večer po prohlídce tohoto města pojíždíme jen asi třicet kilometrů a jsme v Tratkownici na místě startu na tuto řeku. Řeka je ovšem velice přírodní a svá a nic nenapovídá blízkosti velkého města (bohužel ani kvalita místních komunikací).
• Když se podíváme na kilometráž Radunie zjistíme, že obvyklý tok ke splouvání z jezera Trzebno k mostu a dvěma vodáckým základnám v Tratkownici (Kielpino) tvoří jen část celého toku Radunie. Za koncem našeho splutí teče Radunia v rezervaci se zákazem splouvání, pod jehož koncem se stává příměstskou řekou a po vyústění do Motlawy končí v Gdaňsku v systému kanálů a přístavišť a posléze v Baltském moři. Tedy těch 12 kilometrů, které stojí na Radunii za splutí, jsme v podstatě dali.
• Mentalita lidí, se kterými jsme se setkali (i nesetkali) je odlišná od mentality lidí v jiných částech Polska. Na jedné straně nadhled vyplývající z poznamenání byznysem, na druhé straně netýkavost vůči nekomerčním vodákům na řece.
• Některé polská prameny říkají, že Radunia je nejkrásnější řeka Polska. Ano, je krásná, ale pluli jsme i jinými krásnými řekami a objektivně nebyly méně hezké.

K Radunii přijíždíme večer z propršeného Gdaňska, na jehož prohlídku jsme dali hodně mokrý den (nemylte se, když přijde baltická fronta, je stejně mokro jak v moři tak i na břehu). Jsem hrdý na to, že mám v Tratkownici pro naši skupinu předem vyjednaný nocleh na vodácké základně. Konečně jsme na místě a okamžitě funguje haló efekt: na místě teče divukrásná řeka a za mostem na udržovaném trávníku nad konsolidovaným stavením vlaje na stožáru vlajka. Rozumíte, vlajka! Takže se nerozmýšlíme, otevíráme neuzamčenou bránu a vjíždíme do areálu opuštěné vodácké základny. Nikde nikdo, takže se zařizujeme jako Švédové za třicetileté války v dobyté obci. Nějak mi to nedá (vedoucí zájezdu: furt ve střehu), jdu na obhlídku a naproti přes silnici objevuji jinou vodáckou základnu. Divokou, po dešti napůl zatopenou, dočasně okupovanou partou nezletilých holomků. Intuice mi říká, že TOTO je naše domluvené táboření. Hlas lidu však oponuje, že nikoliv a i kdyby něco, tak co (ach, ten naivní většinový optimismus). Takže nocujeme v pirátsky zabydlené základně. Hlas mého svědomí přikrývá spánek.

Ráno ovšem přijíždí majitel, který o nás pochopitelně neví a je lehce překvapen. Naštěstí jsem jej podvědomě čekal, a tak odvádím jeho pozornost po dobu, než zbytek naší party uklidí obsazený ložument z nejhoršího. Takže to končí padesáti zlatníky a trapným telefonátem původně tak slavně sjednanému pronajímateli, že jsme omylem skončili u konkurence.

Cesta z Tratkownice na start v jezeře byla dobrodružnější než celá plavba. Naštěstí Honza je řidič s nadhledem a projíždí i místy, na které bych s mým autem nevjel ani náhodou. Podlé břehu jezera Trzebno je obtížné se nalodit: na místech, kde by to šlo, bývá bytelný řetěz a spousta odrazujících cedulí (předznamenání místních vztahů k nekomerčním vodákům). Přesto se nám daří s pomocí opuštěného JZD zaplout, shodit lodě a přijatelným způsobem je přetáhnout kolem soukromé kadibudky (Zákaz!) na břeh jezera. Naloďujeme se a vyplouváme. Držíme se levého břehu, který nás spolehlivě dovede k výpusti a pokračování řeky. Počasí je po minulých deštích přívětivé, ostré slunce v očích činí přejezd jezera dobrodružnější, než ve skutečnosti je. Komáři (ani na jiné řece co jsme v Polsku jeli) nekoušou.

Vyústění z jezera je laškovné. Trošku rákosí jako křoví, bidlo na hladině jako překážka, průjezd v ní zřetelný i pro slepého. Jezero za sebou, proud se stává řekou. Vše v pohodě zřejmé a jetelné. Takže jsme konečně na Radunii. Řeka poměrně rychle teče (ZW C), šířka cca šest metrů, nádherná čistá voda s průhledností na dno. Na březích jsou stromy a hájky s větvemi zasahujícími do řečiště, ale žádná plavební komplikace, vše úměrné dovednostem dorostence po absolvování druhého tréninku. Plujeme napůl civilizovanou krajinou, tedy „za humny“. Je to exkurze do polského venkovského bydlení. Na březích se občas pasou koně, siluetu kopců šlechtí krávy. Co je ovšem vždy a všude, kde se řeka dotkne nějakého toho zaslepičeného humna, je tabulka, že „teren je priwatny“, takže nedejbože vodáku, že by se ti udělalo špatně a musel ses někde decentně vyblejt. Nebo že by tě bolely nohy anebo že by tvůj háček musel rodit. Polský sedlák v Pomořanech (kde je ta ochota lidí třeba z břehů Nidy?) ti nedá.

Máme takový zvyk, že ve dvou třetinách splutí dáme pauzu na jídlo a narovnání hnátů. I na Radunii se najde takový plácek. Liduprázdné odpočívadlo naproti Solomině patří očividně komerční vodácké základně – plážka na přistávání, kulatý stůl, hrubé sedačky. Přistáváme a dáváme svačinku. Po nějaké chvíli přikvílí gazik (či co) a mladý muž s nevolí konstatuje naši přítomnost. Je nás na něj ovšem víc, a proto se shodujeme na tom, že se zde najíme a poplujeme dál. Dohoda je obdivuhodná vzhledem k tomu, jak mladého muže očividně bolí zuby. Inu, lidi jsou lidi. Většinu lidí v Polsku, které jsme potkali, bychom ale bez problémů vzali jako kamarády.

Jako by nám řeka chtěla vynahradit ne příliš příjemný zážitek, nabírá poslední třetina splouvaného toku podobu opravdové krásy. Nedotčená krajina na březích, krásná rostlinná obloha i dostatek především ptactva ve vzdálenosti na dotek. A opět křišťálově čistá rychle proudící voda, čím je to dané, že u nás je to vždy laděné více či méně do hněda?

Připlouváme k naší vlajkou zdobené základně, která je o deset kilometrů blíž, než bychom chtěli. Radunia je opravdu krásná, ale v její kráse vnímám dík všem okolnostem něco, co jiné polské řeky, které jsme poznali, nemají. Je to moment touhy. Ani tak ne radost a uspokojení z toho, co bylo, ale touha po tom poznat a zažít víc. Některé řeky člověk spluje a má pocit naplněnosti a poznání. Některé krásné řeky ale člověk spluje a ví, že se dostal pouze na kraj jejich duše. A chtěl by víc. Je to takový blbý, když vylézáš z lodě a tušíš, že na dalších pár metrech řeka vtéká do té opravdové krásy, ale ty už nebudeš u toho.

Nuž tak.

Jako krásná holka, kterou mineš na mostě a jdete každý svou cestou dál. Asi se o tobě nedozvím víc, Radunie.

Vladimír Hejtmánek