Zdravím, jelikož se zde objevila již druhá reakce tohoto typu, ráda bych upozornila na fakt, že Rioni je velká řeka skládající se z jednotlivých úseků, které se vzájemně velmi odlišují.
Nad Oni je série těžších a prudších míst WWIV se vším všudy včetně syfónů apod.
Naopak úsek z Oni do Ambrolauri, který jsme sjížděli my je hodnocen WWII-III s ohleden na různé průvodce a stav vody. Úsek z Ambrolauri zhruba k Baji je také hodnocen jako jednodušší (WWII). Tyto dvě části řeky nabízejí místní guidi turistům jako adrenalinový zážitek na raftu (pálava není stejně odolná jako raft, je stavěná na klidnou a divokou vodu do obtížnosti WWIII a toho jsme se také drželi).
Část od Baji níže (tam kde začíná kaňon) až po přehradu nad Kutaisi je opět hodnocena jako těžší v rozpětí WWII-WWIV. Údajně řeka teče krásnou krajinou, ale nenašli jsme k tomu mnoho informací, třeba jiný dobrodruh povypráví o "této Rioni."
Při sjíždění jsme udělali řadu chyb, mezi hlavní bych řadila neopreny, kvůli jejichž absenci jsme z vody odcházeli promrzlí na kost a že jsme si na poprvé nepočkali až více klesne hladina. K tomu bych dodala jen, že chybami se člověk učí.
Ale: každé těžší místo jsme si předem prohlédli z hlediska sjízdnosti a sebezáchrany a pokud se jen jednomu z nás trochu nezdálo, přenášeli jsme (většinou do jiného koryta). Pokud jsme se ho rozhodli sjet, zvažovali jsme, kde při případném převrácení vyplaveme (aby na to byl prostor před další peřejí). Jet do vzdálené země na vodu jistě odvážné je, ale stran bezpečnosti na vodě je mi vytýkána až přehnaná opatrnost, a je k tomu důvod 😉