I když v teple u počítače, tak vodu asi známe. Jestli někdo jezdí na kole, nebo leze po skálách nebo bůhvícoještě, s tím nemá co dělat. Tady jde o momentální rozhodnutí o způsobilosti sjet daný úsek řeky. Pokud je sjízdý určitým způsobem, tak musím na 100% vědět, jak a kudy ho pojedu, musím vědět co hrozí za nebezpečí, musím vědět, že zastavím tam kde chci, tudíž, že mám dostatečné fyzické i psychické schopnosti. Pokud mám sebemenší pochybnost, tak se sbalím a vypadnu, protože tam nemám co dělat.
V tom okamžiku se totiž dostávám za hranice bezpečného sportu a začínám - nazvěme to pravdivě-vědomě hazardovat se životem. Existuje samozřejmě možnost tento úsek sjet, ale se stoprocentním zajištěním.
Takže Zdenkovo zhodnocení toho co se stalo -prostě to nevyšlo-je alarmující, protože všichni kdo tam byli jsou plně zodpovědni za svá rozhodnutí - řeka se sama nevylila aby je vtáhla do koryta.
A přiznejme si popravdě, že úmrtí na vodě, která vzniknou z opravdu nepředvídatelných příčin a tím, že selže téměř vše, je velmi málo - odhadem jedno za 5 až 10 let.
Ti, kteří neumí zhodnotit zodpovědně danou situaci, by se měli na vodě vyskytovat pouze s profesionálními instruktory tak, jak to funguje v zahraničí, kde jsme si, mimochodem, notně pošramotili pověst a považují nás za nezodpovědné dobrodruhy.
Vím, že se má slova mohou zdát někomu příliš tvrdá, ale jsou pouze tak tvrdá, jak sjíždění divoké vody a pouze tak tvrdá, jak důsledky chyb, které si nesmíme dovolit.
Na závěr vyjádření upřímné soustrasti příbuzným a kamarádům, i když vím, že slova nestačí.